Deník

Opět stará situace - nikdo během vody nepsal deník a pak na mě za rok Kachna bafne, abych s tím něco udělal. Takže dělám. Jenom mě těší, že to není podle Kachnových představ, že hvízdne a všichni se v tu ránu postaví na hlavu, budou se odstrkovat ušima a směřovat k Taralingapata. Opět jsem odkázaný jen na svoji paměť, takže to bude opět neúplné, ale přeci jen to není tak dávno, takže to bude lepší než vzpomínky na Vltavu :) Že pojedeme Ohři vymyslel, jak jinak Kachník. Já osobně už jsem jí jel předtím třikrát, takže jsem tou myšlenkou moc nadšený nebyl, ale koneckonců lepší je jet řeku počtvrtý, než sedět doma a koukat do brizolitový zdi. David obětavě nastartoval svoji Dacii Combi a odvezl na ní všechno co pobral do Kynšperka, bohužel to nepobral najednou, takže jen nadvakrát. Já a Mášenka jsme byli v druhé vlně, takže jsem měli čas shromáždit se u nás doma až do večera. Přesto se Máše podařilo dorazit téměř o dvě hodiny později (to je ale její tradiční vlastnost:). Podnikl jsem přednášku ta toto téma, ve které jsem zhodnotil její dosavadní pozdní příchody, vliv jmenovaných na náš harmonický vztah a tak jsem se rozpálil spravedlivým hněvem, že jsem odjel jenom v ťapkách a zapomněl doma tenisky. V Kynšperku jsme byli trochu zaskočeni obrovským množstvím přítomných vodáků a Kachna nastínil myšlenku, že od příště budeme vyjíždět zásadně kdykoliv kromě pondělí a pátku. To se hned za rok na Lužnici ukázalo jako velmi prozíravé. Též jsem byli seznámeni s Marianem a s Jurou a Majkou. Ostatní jsme se vcelku i znali. Pouze Šimi si nepřivezl blonďatou kočku z Vltavy, ale Kachna tvrdil, že si cestou sežene jinou. Poměrně dlouhou dobu jsme s Koblihem vyluzovali na hudební nástroje různé zvuky, než se k nám vetřela parta nějakých houmlesů a začala hrát ještě hůř, než my. Kachna se historicky poprvé pokusil na veřejnosti o hudební produkci, ale po chvíli toho nechal, patrně zhnusen faktem, že se mu nikdo nesmál, dokonce ani já. Večer začal kdosi v blízkosti našeho stanu strašlivě chrápat, takže jsem se šel vyspat do Kachnova žigulíku. Varoval mě, ať mu na něm nic nezničím a na tomto místě tedy podotýkám, že po týdnu, kdy jsme se vraceli, na něm skoro všechno fungovalo jako na začátku, jen nešlo zavřít okýnko, byla urvaná sedačka a nesvítili světla. Málem bych zapoměl, udělal jsem slavnostní závazek, že každý den sním áno česnek, zaplavu si v řece a půjdu si zaběhat. Vydrželo mi to jeden den. Ráno jsem vstal jako jeden z prvních v kempu, vzbudil jsem ostatní a demonstrativně jsem spolykal zmíněný česnek, šel si zaplavat a s Davidem i zaběhat. Pak jsme vyjeli. Počasí nám přálo. Měsíc před tím strašlivě a nepřetrtžitě pršelo, měsíc potom taky, ale ten jediný týden, kdy jsme řeku sjížděli byla spousta vody a sluníčko se mohlo přerazit. Pak jsme jeli. Co k tomu říct, když se jede po vodě, je to pořád stejný, krajina po břehu utíká, Koblih s Ondrou jsou vidět vpředu jen coby malá, neznatelná tečka, Kachna kafrá na jakýkoliv téma, David nic neříká, Máša provokuje, Janička se neustále na všechno ptá a vzápětí pokládá na každou odpověď spoustu dalších, doplňujících otázek. Prostě pruda. Vole. Pod Sokolovem na jezu u papírny navrhovali někteří jedinci rozbít tábor. Protestoval jsem ze všech sil, protože přítomnost několika romských spoluobyvatel mi naznačovala, že my bychom rozbili tábor a oni nám držky. Kachna se dal přesvědčit až po opravdu dlouhé době, když se nám cikáňata stále vnucovala, že nám přetáhnou přes jez loď. Protože loď s Mášou a se mnou a loď s nukleárním dvojmotorem Koblih-Ondra byli na místě jako první, napadlo někoho z nás, asi Kobliha, že bychom si ohli dát pivo, případně nějakého toho utopence nebo hermelín. Později se ukázalo, že Koblh byl motivovaný především televizním seriálem Buffy, přemožitelka upírů, který doma pravidelně sledoval a nechtěl přijít ani o díl. Nepřišel, v hospodě u řeky byla televize. Tábor jsme rozbili až v lesích pod Loktem ,když se podařilo najít ideální plácek s ohništěm, přístavištěm a dostatečnou vzdáleností od viditelného prostoranství. Kachna a já jsme se vyšplhali nahoru z údolí k silnici, k čemuž jsme využili nádherného klenutého postu přs Ohři. Kachna zasvěceně vypráví o pnutí betonu. Zastavuje nám prakticky hned první auto, které jede kolem. Řidič se poměrně snadno nechal ukecat, aby nás odvezl až do Kynšperského kempu, stačilo s ním souhlasit v některých zásadních otázkách, jako Temelín, ODS a legalizace lehkých drog. Během cesty našimi dvěma vozy do základního tábora se dokázal Kachna, pilotující rodinný VAZ 1600 ztratit a nějakou dobu bloudit po okolních okresních silničkách, než se vrátil na hlavní silnici Kynšperk - Sokolov. Jak dokázal odbočit je pro mě záhadou. V Sokolově jsme měli za úkol obstarat něco buřtů a pitiva, ale ukázalo se, že ani jeden z nás neví, kde by mohl být v tuto hodinu otevřený obchod. Zastavujeme tedy poblíž bydliště Martiny a já se telefonem dotazuji, zda by byla ochotná nám pomoci. Byla, ale nalézá se zrovna v Plzni. Mohlo to být horší, taky mohla být u Honzy v Holandsku. Vysvětluje nám, že pokud stojíme, tam, kde stojíme, stačíse otočit o 180 stupňů a spatříme Sokolovskou Večerku. Měla pravdu. Naplňujeme naše vozidla proviantem a jedeme hledat přístupovou cenu k našemu rozbitému táboru. Zatímco jsme byli pryč, událo se náledující: Hlavní skupinu dohonil Zabi s Lucinkou a Šimi s Verčou a usídlili se o půl kilometru dál, pod mostem. Kachna propadá depresi. Koblih, já a David a po chvilce i Máša se vrháme do řeky a koupeme se. Kachna se vrhá za námi. Celá operace se zvrhla v sázku, kdo ve vodě vydrží déle. Problém je v tom, že nás unáší proud a my jsme nazí. Nakonec vyhrál Koblih, protože když my jsme byli už dávno na břehu a usušení, on se stále cachtal na jezu. K akci nás zmobilizovalo až jeho nadávání, že ho to tam nebaví, že ho nechce pustit proud. Tak, další den. Inu, vyrazili jsme a jeli do Lokte. Kachník vymyslel žůžo hru na Indiány. Spočívá to v tom, že posádka lodi, která jede jako poslední, začne vydávat indiánský válečný pokřik, napne síli a dožene loď, jedoucí před nimi. Tu pak žleje pomocí pádel jako koně. Potom vydávají indiánský válečný pokřik už dvě lodě a hodí třetí loď od konce. My jsme s Mášou měli tu smůlu, že jsme jeli druzí. Když se na nás hnala celá flotila našich kamarádů se zřejmým úmyslem, vydávám příkaz Potopte loď a vrháme se s Mášou přes borty do vlny. Indiáni jsou otřeseni a netají své zklamání. Nicméně před námi je ještě loď - Zabi s Lucií. Když bylo po útoku, označila nás Lucinka za kretény, blbečky a hovada a přestala s Honzíkem mluvit. Asi mu vyčítala, že nám nedokázal uniknout. Večer jsme zakotvili v tábořišti v Lokti. Tábořiště je obležené asi milionem lidí a třemi milióny lodí a stanů. Oheň neděláme, jdeme spát. Já opět do Kachnovo auta, protože chrápou úplně všichni. Dlouho do noci na verandě kiosku vyřvává jakási peudotrampsaká kapela. Další den. Střídáme kormidelníky. Tedy někteří z nás. Máša jede celkem dobře, do břehu narážíme jen občas. Pak si pamatuju, že jsme projeli Karlovy Vary a pak už si asi nikdo nic nepamatuje... ale kdo ví... třeba si někdy u lahvinky vzpomenem :-) zapsal Denny