Deník

Pátek 5.8.2011 18.03 Odjezd z Touškova 18.30 Odjezd od Mariana z Plzně 18.45 Občerstvení v Losiné 19.15 Odjezd z Losiné Z počátku panuje dobrá nálada – sršní hnízda, taktika proti medvědům (Marian ho vyprovokuje pepřákem, Klára ho zdrží tim, že zalehne – ho zalehne, Ivča to zkusí po dobrém a obejme ho, David si půjčí Marianův komický převlek a Kachna tak bude mít dost času na útěk). … Nálada začne upadat poté, co Tomáš začne djovat. David zrychlí tempo na D1 (už abychom byli rychle pryč) a začíná předhánět svou GPS. Ačkoliv jsme zpočátku měli skluz oproti itineráři asi 30 min (pomineme-li dvoudenní zpoždění způsobené strašlivou mužskou chorobou na 7), David dojíždí na Slovensko dřív. Prokličkujeme Bratislavou, některé kruháče prohlédneme víckrát a vyjíždíme směr Rusovce, kde máme přespat na písečné pláži u jezera. V 1.00 zastavujeme před závorou a vydáváme se do tmy k „jezerům“. Klára se bojí a kluci ji straší – jak obvyklé. Každopadáně pláž objevíme, za jezerem svítí ohníčky rybářů (?!) – perfektní spaní. Sobota 6.8. 7:30 Kachna velí budíček – snídaně na břehu – hygiena u auta – flirtík s opilou Slovenkou v pyžamu 8.30 Odjezd z Rusovce – za 5 min jsme na maďarských hranicích, ale protože jsme nejeli po dálnici, nemáme maďarskou dálniční známku. Jelikož ji potřebujeme, musíme dojít na slovenskou dálnici pěšky. Naštěstí je do hodiny situace vyřešená a odjíždíme z hranic. 11.35 – 17.00 Budapešť = město, ve kterém by Marian chtěl bydlet a Kachna udělat velký okruh. Výsledek – rozdělíme se na 2 skupiny. První - Kachna s Ivčou, kteří jdou dlouhý okruh, druhá – zbytek družiny – kavárenských a parkových povalečů. Sraz v 17.00, na který druhá skupiny přišla včas a dostali vynadáno, že na ně Kachna už hodinu čeká. Ale jinak byli všichni spokojení a jelo se dál. 17.00 – začla úmorná cesta na východ. Jedeme tak … věčně. Úmorná cesta (vážně byla úmorná, když to furt opakuji), ze které už si naštěstí moc nepamatujeme, takže úmorné nebude ani vyprávění. Jediný pamatovánihodný okamžik cesty byl kousek za Budapeští, kdy jsme měli to štěstí a zahlédli utečence z Budapešťské ZOO – zřejmě – ledního medvěda za volantem – viz obrazová příloha. 19.30 – 20.30 ztrácíme tuto hodinu díky časovému posunu (aneb vjíždíme do Rumunska) Hranice je ucpaná italskými turisty. Proč? To nevíme. Ale co víme už teď (píši to s dvoudenním zpožděním), že jsme měli koupit na hranici vignettu za 3EUR. Proč? To je dozvíte posléze. pak přejezd Rumunska, spánek 4.30 před hranicema Neděle 7.8. Rumunsko-bulharské hranice, přeplutí Dunaje Belogradčík – nejdřív schánění směnárny, potom piknik u skal, pak prohlídka tvrze Belogradcik Cesta do Sofie – projíždíme čtvrtěmi: rozestavěnou Nadějí, největším slumem Rovnost a ??? Sofie – hledání hostelu, nejdřív boží, ale plný Hostel Mostel, pak nalezen volný hostel Sofia přímo v centru, zjištění, že bulharům je docela slušně rozumět, Ivan nám doporučuje nekupovat v Bulharsku vodu a pít z pítek, v Sofii je prý mimořádně dobrá voda, kterou posílali do Japonska Večerní prohlídka Sofie – kostely, mešita, synagoga, mcdonald Večeře na terase hostelu Pondělí 8.8. Probuzení s novými přírůstky v podobě štípanců, zdalipak jsou asi od blech?! Snídaně v bulharském stylu – silné kafe, černý čaj, balkánský sýr a papriková omáčka 1. sprcha Denní prohlídka Sofie – kostely, mešita, kyklop, zmrzlina, Kachna poražen pouličním šachistou Přejezd k Rile – zadáváme do navigace místo určení, bohužel ale v jiném okrese a tak po 2 hodinách jízdy zjišťujeme, že jsme na opačné straně pohoří. Jediné lanovky, která nás může vyvézt na Rilu se ale nechceme vzdát, a tak otáčíme auto. Po cestě se nám zase pěkně udělal pařák, a tak naskáčeme do nejbližší stoky. Po chvilce cachtání zjištujeme, že tam nejsme zdaleka sami a že místním zmijím růžkatým bylo nejspíš taky horko a chladí se na břehu mezi kameny. Prcháme. Zastávka v Bille – kupujeme melouna. Ve 4 hodiny přijíždíme do Jestrebce, hledáme lanovku, kluci odchytí sympatického bulhara, který si chce strašně povídat a ne a ne je pustit. Když se konečně dostaneme k lanovce, zjištujeme, že nejezdí a zítra taky pravděpodobně nejede. Měla by ale jet jiná lanovka, a tak nakonec vzdáváme výšlap s 1000 metrovým převýšením pěšky a počkáme si do dalšího dne. Hledání vhodného noclehu zakončíme ve vesnici Bieli Istar u stejnojmené řeky, kde je pro nás připravené perfektní kempovisko s ohništěm. Okolo řeky se povalují i další skupinky bulharů, kteří se postupně balí a my zůstaváme na noc sami. Holky začínají vyhlížet medvědy. Nutno dodat, že v kempovisku byli podivně ohlodané stromy od jakéhosi zvířete a po několika dnech David od místní policie dostane bodrou otázku: „Potkal jsi medvěda? Brum, Brum.“, která dosvěčuje jejich hojný výskyt v oblasti. Spíme venku okolo ohně, který postupně dohasíná a já se bojím víc a víc. Schovam se do spacáku do polohy skrčence, kryju si hlavu, ale dusim se, tak zase hlavu vystrčit, a pak to střídam furt dokola. Marian je ze mě divej. Ale ať si to taky užije, když nespim já. Někdy v noci se ozve šustění u odpadků, pak prasknutí petlahve od piva u mojí schované hlavy. Řikam si: „a je to tady.“ Když se ozve třetí zvuk už z trochu větší dálky, odhodlam se vykouknout. A helemese – lepší varianta – psí smečka. Jsou ale v pohodě a spokojeně odchází. To, že byli spokojení, si domyslíme ráno, když Ivča postrádá svůj příděl na snídani – dlouho očekávaný tvarohový závin. Místo snídaně si teda musí šáhnout do svého přídělu sušenek, a tak se nadobro rozhodí systém přídělů jídla. Úterý 9.8. V 8 hodin už jsme u lanovky. Dobrá zpráva, slyšíme jí běžet, špatná zpráva, nikde nikdo, všude zavřeno. Porozhlížíme se a objeví se sekuriťák, který nám škodolibě odpovídá, že lanovka dnes nejede. Když mu ukazujeme ceduli, podle které má jet nějaká jiná lanovka, jen se zazubí a opakuje, že nejede. Bezva, co teď? Navíc ona evidentně jedě, dráty běží, dělníci chodí do práce. Marian je ale můž činu, nasadí výraz bulharského montéra lanovky a dostane se do oblasti Staff only, kde se šikovně vetře do kanceláře správce lanovky a podstrčí mu peníze za lanovku. Bulhar se chopí příležitosti získat peníze do vlastní kapsy a pustí nás s dělníky na lanovku. Lanovka je předpotopní. Ačkoliv si myslím, že už sem pár lanovek v Alpách i u nás viděla, ta bulharská byla zážitkem naprosto novým. Kabinková lanovka, vajíčko s kapacitou 4 osoby, které k sobě sedí zády. Stabilita nic moc, ale vyvezla nás v pořádku. V lanovce jsme opravdu vděční, že kopec nemusíme šlapat. I tak si dnes ještě dáme dalších 1000 výškových metrů. Cca v 9 jsme nahoře u chaty Jestrebec, konečně snídáme, a vyrážíme na pochod. Hodina cesty na chatu Musala. Další hodina na chatu Everest pod vrcholem Musaly – nejvyššího balkánského vrcholu. Cesta do kopce okolo překrásných jezírek. Potkáváme bulhara žijícího ve Švýcarech, o čemž svědčí perfektní angličtina. Dozvídáme se, že: „It´s czech invasion here.“ A taky že jo. Na Everestu obědváme. Dávam si zapařený lovečák a už po pár metrech dalšího výstupu je mi jasný, že to není ok. Po půl hodině (okolo 13 hodiny?) se vyšplháme na vrchol Musaly, kde jsme o 2000 metrů výš než jsme se ráno probudili. To rychlé převýšení a lovečák mi nedělají dobře, a tak se moc nezdržuji a vyrážim po hřebeni dál. Před námi je tak 5 hodin chůze cestou po hřebeni nahoru dolů, jeden Vyblíž ve stylu ležmo a několik pokeců s ostatními českými turisty. Kluci z Hodonína jsou už 8 dní opačným směrem, na horách prý zažili počasí všechno možné (druhý den zjištujeme, že na to stačí i dny 2), ale to nejhorší prý bylo setkání s babou na chatě Grnčár, u které plánujeme strávit dnešní noc. Holky z Brna se s námi zase podělí o předpověď na zítřek. Prý má ráno trochu sprchnout, ale odpoledne vyjasnění. To by šlo, říkáme si. Kolem 6 hodiny dorážíme k chatě Grnčár. Z terasy nás zdraví další češi, mají nějaké dobrůtky, a tak se na ně jdeme zeptat do chaty. Babice, na kterou nás upozorňovali moraváci, na nás dost laxně kouká. Marian se ptá na menu. „Nemáme,“ povídá ženská. Marian si stojí za svým: „Máte něco k jídlu?“ Baba nám neochotně vyjmenuje jakási jídla, která ani nemáme šanci postřehnout a zakončí to větou: „Is it enough for you?“ s pohledem jako že jsme asi nějaký snobáci ze západu. Jojo, enough to bylo, ale mohla to říct slušněji. Chvíli se tam s ní ještě handrkujeme, protože to byla fakt kráva, a pak nasupeně odcházím a dávám si předsevzetí naučit se v angličtině líp nadávat. Paní z Grnčáru si vysloužila přezdívku – no já to teda řeknu, ale nevymyslela sem to – přezdívku má PÍČA. Na jídlo nás přešla chuť, u jezera postavíme stany a dáme si kuře na paprice a rumík. Středa Ráno je jasné, ale brzy se začíná kabonit. Než se sbalíme, už je černá obloha, jak předpovídaly holky z Brna. Nicméně vyrážíme dál. Už při cestě do sedla spadnou první kapky, vytahneme plaštěnky, ale v tu ránu se spustí takový chcavec, že pláštěnky jsou dost k ničemu. V sedle to navíc dost fouká, tak se domluvíme, že se vrátíme k chatě, kde to přečkáme. Na půli cesty zpátky potkáváme Kachnu s promočenými pohorami a batohem. Chvíli se s ním hádáme, co teda dál a děšť ustává a obloha světlá. Po půl hodině stání v louži teda vítezí pokračování v cestě. David má mokré nohy a navíc zaječí úmysly a vymyslí, že seběhne z hřebene a podel řeky Bieli Istar doběhne pro auto. Usnadní se tím transport auta, takže se to zdá jako dobrý plán a v sedle nad Grnčárem se rozdělujeme. Plán je, že se další den odpoledne setkáme na chatě Kobilino Braniště alias Kobilinec. Stejně jako naše parta se dělí i následující vyprávění. Sekce Kachna, Ivča, Marian, Klára Vykukuje sluníčko a vypadá to, že bude svítit dál podle předpovědi. Na sluníčku rychle schneme a po hřebeni pokračujeme dál přes vrchol Kovač. Za ním v sedle obědváme a Kachna suší spacák. Mezitím se kopce zahalily do mléčné mlhy, takže nám v cestě pomáhájí azimutové tyče, které vyznačují cestu. Povídáme si, a tak mi až po chvilce dochází, že z mlhy začlo mrholit. V tom se jde dobře. Na posledním vrcholku hřebene je podivná směrová cedule, ukazující směr kolmo s cestě. Je nečitelná a cesta tím směrem žadná vyšlapaná není, takže pokračujeme ve směru, ve kterém jsme přišli. Cesta najednou začne padat po velkých šutrech dolů. Podle mapy bychom už měli sestupovat k další chatě – dnešnímu cíly – Rybni ezera. Klesáme opravdu ostře dolů a já si řikám, že jsem ráda, že to nemusíme jít v opačném směru. Díky mrholení jsou kameny kluzké a postupujeme pomalu. Po hodině spadne první kroupa. Oblékame pláštěnky a padají další kroupy. Další chcavec, ale jdeme dál, chata je snad blízko. Najednou se Marian zarazí, protože značka, kterou míjíme má žlutomodrou a ne červenomodrou barvu. Koukáme do mapy a z naší trasy se opravdu měla oddělovat další žlutě značená cesta. Museli sme špatně uhnout. Otáčíme se tedy o 180° a škrábeme se nahoru. Značky poskupně získávají oranžový nádech, až se po hodině v bouřce vyškrabeme zpět do sedla k oné podivně značce. Tam podle mapy a průvodce usoudíme, že ta cesta, která se měla oddělovat je právě značená touto šipkou a my teda šli po správně cestě, jenom žlutou zapomněli v půli kopce přetřít na červenou (nebo alespoň oranžovou). No bylo to nemilé, ale v tomhle momentě nám už bylo všechno jedno, protože i ten nejnovětší goratex byl promočen. Opakovala se tedy cesta dolů doprovázená bitím blesků a švachtáním v botách. K chatě Rybní ezera dorážíme místo v plánovaných 5 hodin tak v 7. Počasí se nezlepšuje, a je jasný, že budeme spát uvnitř. Jen Kachna svádí vnitřní boj, protože by si raději sušil mokrý spacák ve stanu. Usalašíme se ve volné místnosti s vojenskými palandami. Chatař se přiřítí, že tam nemůžem, že má rezervaci, ale nakonec nás tam nechal. Za půl hodiny pokoj zaplňuje parta holek z Brna, které zabloudily ještě hůř než my a vyměňujeme si zážitky. Na této chatě už je konečně rozumější chatař, v hospodě si dáváme teplý čaj, kuřecí polévku, kebabčata – masové koule a omeletu s balkánským sýrem. Po nášupu ihned usínáme, doufajíc, že mokré věci uschnou. V noci ale venku fouká takový vítr, že div nerozrazí okénko v pokoji. Ivča si podvědomě kryje celou noc obličej, protože čeká, že budou lítat střepy. V pokoji to profukuje a zima je skoro jako venku. Čtvrtek Po chladné noci bylo jasné, že nic neuschlo. Navíc vítr nerozfoukal ani tu oblačnost venku, takže opět nebylo vidět na krok. Plná chata lidí – z 60% čechů, 20% palestinců v botaskách, kteří tam byli na výletě s průvodcem – se rozhodla sejít do údolí, protože dnes se hory určitě neumoudří. Jen my váhali, protože jsme měli sraz s Davidem na další chatě „Kobilinec“. Doufali jsme ale, že David zůstane za hnusného počasí u auta a nebo ho stihneme otočit, až chytneme signál na mobilu. Po snídani, kdy jsme se prolili musalským čajem za 2 kč, nasazujeme rychlé tempo do údolí. Po 13 hodině jsme na místě, kde měl David parkovat, ale Xantie nikde. Znamenalo to tedy, že David na Kobilinci čekat nebude, ale taky to mohlo znamenat, že se včera nedostal k autu. Trochu znepokojení klesáme stále níž směrem k Rilskému klášteru a chytáme signál. Pak Ivče pípne SMS od Davida ze včerejšího večera v 20 hod.: „Přišel jsem k autu na pokraji sil a prochladnutí. Když bude zítra hnusně nikam nepůjdu.“ Pak už jsme se s Davidem spojili, chytal wifinu v městě Rila a tak mezi 14 a 15 hodinou a 1km před Rilským klášterem nás přijel Xantií vysvobodit. Davidovo příběh Po oddělení chtěl sklesávat k přehradě Istar klikatou prašnou sjízdnou cestou, hned v sedle ho ale zastavila cedule se zákazem vstupu, protože přehrada byla pitná. Zákaz neřešil a dole potka ochránce, který ho zastavil a zakázal jít dál. David teda, že půjde zpět. Rilský klášter Melnik Roženský klášter Víno, průjem Pátek Melnik – grilovane speciality Přejíždíme Rodopy Nákup 17 hod – Trigradská dolina, Ďáblovo hrdlo po zavíračce vesnice Trigrad – hrdelní zpěvy nocleh u potoka a hřbitova medvědi Sobota Ďáblovo hrdlo Davidovo offroad Široká Laka – vesnice, oběd Východní Rodopy – turecká oblast, pěstují zde tabák Kadržali – hnusné městečko s melouny za 2kč/kg, divná paní nám radí Kamenná svatba – Marian sleduje želvy Perpericon – vstup po setmění skoro zadara, jen za symbolickou podporu místních vrátných, bulharský stařík nás provází, posadí nás na Apolonův trůn a pak: „navalte prachy.“ Spíme na kopci u silnice Neděle Ráno nás probudí vesničani, kteří jdou na tabákové pole Kamenné hřiby Cesta do Plovdivu – Klášter, tvrz (jen Marian a David) Plovdiv – horko, amfiteatr, meloun, nákup v Penny, čůrání u Penny Stará Zagora – bulvár, nákup brýlí za 60 kč, amfiteátr Hledání noclehu potmě – nakonec pěkné místo na polní cestě, odříznuté od civilizace, ve vojenském prostoru? Pondělí Cesta k moři 13.00 – první koupání u Primorska, voda čistá, vedle přeplněné pláže za skálou ještě jedná malá, akorát pro nás cesta na jih k tureckým hranicím – zde mam temno, bylo mi blbě. Spaní v opuštěné zátoce – zákaz koupání, delfín, želva Úterý Koupání v zátoce - had Sozopol - oběd Koupání před Sozopolí – písčitá pláž s hadicí v moři, ve stínu pod stromy koukáme na divy technické civilizace Burgas – mcdonald, bulváry, pláž, Spaní na kopci za Burgasem – nad námi letadla, z dálky je colou noc slyšet střelba Středa Mravenci Nessebar Bráchovo pláž Varna – večeře v gril fast foodu Nocleh za Varnou na křižovatce polních cest Čtvrtek Pokračujeme na sever k Rumunsku, poslední bulharská vesnice, první rumunská pláž Constanta Nocleh mezi Constantou a Bukureští u kukuřičného pole Pátek Bukurešť Nocleh mezi Bukuresti a Devou u řeky na pastvině Sobota Cesta 13.00 odjezd z Rumunska 22:00 Losiná