Dobývání hradu II
Kdy: 28. - 29.6.2010
Kde: tajné
Kdo: Kachna, Dejv, Vašek, Kačka, Denny, David + něco studentů
Komentář k 10. snímku:
Prohlížíte si 10. snímek z 10. snímků
Deník
Začalo to nevinně. Tak, jako každý jiný den, jsem brzy ráno rozrazil dveře školy, bodře pozdravil paní vrátnou a proskákal po schodišti do druhého patra. Otevřel jsem dveře kabinetu, rychle shodil bundu, vzal pomůcky a vyrazil na hodinu. Dnes mělo být ale všechno jiné… Před učebnou už bylo živo. Čtyřicet studentů uvězněných před vstupem do třídy dokáže své. Nadechl jsem se, že je jako pokaždé uvedu do přijatelných mezí, ale pak jsem se jen pousmál a odemkl třídu – je přeci Pestrý týden, tak ať si ho užijí. Studenti se nahrnuli do učebny a spolu s nimi i pár kolegů, s kterými jsem vše připravoval. Jak jinak vypadá učebna na konci školního roku, přeplněná nejen studenty sedícími převážně na lavicích, ale také radostí a zvědavostí, než učebna přes rok… Utišil jsem třídu lehkým pokynutím ruky (hlasitým zakřičením a několikerým písknutím) na rozumnou míru a spustil svoji dnešní prezentaci. Tentokrát ale ne o sloupech a izolacích, ale o Templářích, pokladech a šifrách. A stejně jako pokaždé někteří tiše poslouchali, někteří si dokonce psali poznámky a jiní se jen smáli a probírali, jak bylo včera v hospodě. „Jen se bavte,“ pomyslel jsem si. „Tentokrát se to, jak jste poslouchali, ukáže hned!“ Prezentace skončila a já zůstal s vševidoucím úsměvem tiše sedět na katedře. Postupně, jak všem docházelo, že už nemluvím, začalo ve třídě narůstat ticho. „A co bude teď?“ zeptal se kdosi. „Teď? Teď by jste měli vyrazit za pokladem!“ odpověděl jsem. „No jo, ale kam?“ „Všechno už jsem vám přeci řekl v prezentaci.“ Ticho. A hned v zápětí vrzání židlí a křik, jak se všichni začali přeskupovat do týmů, do kterých byli rozděleni a zjišťovat, co si kdo pamatuje, co se má dělat a co vlastně bude dál… První se vzpamatoval tým ohně, složený z ostřílených borců, kteří tou dobou již dávno třímali v kapsách maturitní vysvědčení a přišli se touto akcí vlastně jen rozloučit s naší školou. Rychle se jim podařilo vyluštit první šifru a za pár minut až v poklusu opouštěli školu, aby stačili svůj první dnešní spoj do Bezvěrova. Za několik okamžiků se ale rozkoukal i druhý tým – tým vody a vyrazil za ohněm. Zbylé týmy, země a vzduch, se rozkoukávaly pomaleji. „To ale nevadí, dnes to není soutěž, dnes musí uspět všichni. Každý tým musí získat část skládanky - malé kousky, jejichž složení ukáže cestu. Cestu k pokladu. Uspět musí všichni, protože bez všech částí to nepůjde. Takže vlastně vadí, že se tu zdrželi. Honem! Chvátáme!“ A den mohl začít naplno. Cestou čekala každý tým řada úkolů a šifer - vodní mosty, vypalování figurek, vzdušné proudy, tajemné znaky, deníky… Během dne všechny týmy postupně více a víc blížily tmu, kvůli čemu sem vyrazily – pokladu Templářů. Kousek po kousku rozplétaly pavučinu tajemství, která poklad halila, nacházely artefakty a zdolávaly hádanky… a přiblížil se večer. Každý tým stál daleko od místa, kde ráno začínal, u připravené hranice a čekal na desátou, protože v deset, se podle poslední šifry musí zapálit signální ohně. Čekaly s napětím, jim se to určitě podařilo, oni jsou na svém místě, ale co ostatní? Vzplanou v krajině všechny ohně? Ukáže se místo pokladu? Je deset. První oheň, druhý, třetí… a najednou oblohu ozářil jasný záblesk a další – ohňostroj! Tam někde je poklad. Rychle na cestu! Brána bude otevřena jen do půlnoci a do půlnoci musí být také vykonán obřad Vyvolání a při něm obětovány všechny artefakty. Poslední kilometr, poslední houští a už stojíme před kostelem sv. Blažeje u Branišova. Je celý ozářen desítkami svící. Před vstupem stojí dávní templáři v rukou louče… ještě sestavit finální formuli a obřad může začít… Oživit svěcenou vodou sošku golema, uvolnit jeho duši Vzdušným poslem, zapálit Věčnou pochodeň a společně odříkat formuli… Síla, která střežila poklad je zlomena a dveře do druhého dne se otevírají... Je úterý 29. 6. časně ráno. Nic z toho, co platilo včera už neplatí a týmy, které doposud spolupracovaly propadly touze ukořistit celý poklad pro sebe… strhl se urputný boj, ve kterém nebyla druhá místa. Slunce pražilo a na většině zúčastněných se po pár hodinách začala projevovat únava. Nikdo se ale nechtěl vzdát bez boje… lana přes potok, hádanky, alergie, skládanky, úžeh, slepé přechody, úpal, žízeň… ale i tak většinu táhla stále dopředu touha zvítězit, a tak se nakonec třem týmům podařilo zdolat celou trasu až k pokladu. Radost z výhry pak přeci jen obměkčila srdce vítězů, a ti se s ostatními týmy o výhru rozdělili. Nezbývalo, než uklidit a pomoci těm nejvíce unaveným při cestě domů… Byly to krásné dva dny… tak snad zase za rok. kachna
Vyhledávám...