Vltava
Kdy: červenec 1999
Kde: Vltava - Vyšší Brod - Boršov n. Vltavou
Kdo: Kachna, Denny, Máša, Zabi, Lucka, Janička, Maťa, Hadžim, Šimi, Koblih, Náčelník
Komentář k 5. snímku:
Prohlížíte si 5. snímek z 12. snímků
Deník
Tenhle deník sepisuju až po třech letech, takže jsem odkázaný jen na svoje matné vzpomínky. Je tedy více než pravděpodobné, že se to všechno seběhlo úplně jinak :) Zárověň je ale také třeba říct, že to byla první akce, na které se Vodopádi sešli téměř v kompletním složení (chyběl jen David). Takže jdeme na to: První den Noc, Tlučná. Start byl stanovený na půlnoc, abychom už ráno mohli vyjet na řeku. Neznám nikoho, kromě Náčelníka, který se má dostavit se svým Drakoušem a naložit Maťu (pozn. - Maťa byla tehdy Náčelníkův aktuální objev). Čekám i na Mášenku, jelikož ta má jet se mnou Rin-Tin-Tinem a čekání si krátím sledováním filmu Jeremiah Johnson. Mášenka doráží okolo jedenácté, ale kvůli úmrtí v rodině s námi nejede a vrací se do Plzně. Náčelník má asi dvě hodiny zpoždění, což je celkem málo, čekal jsem, že přijede v pět ráno. Rin-Tin-Tin odmítá nastartovat. Budíme Kobliha, paní Koblihová nás chce zabít, protože nejdříve samozřejmě budíme jí, aby šla do Kobliha kopnout. Náčelník s Koblihem se pokouší Rin-Tin-Tinka spravit. Činí tak u nás v ulici, čímž budí všechny sousedy a nakonec i mého otce, který jim surově nadává a posílá kamsi. Kamsi je pochopeno jako parkoviště před pekárnou. Budíme Maťu. Paní Maťová nás chce zabít, protože nejdříve musíme vzbudit jí, aby tetrve potom zašla za Maťou do pokoje a jemně se jí optala, byla-li by ochotná vstát. Oprava pokračuje v zuřivém tempu - já, protože tomu nerozumím a čeká mě řízení, usínám. Náčelník s Koblihem postupně Maťu vysílají sehnat punčochu, nůž, špendlík, nový karburátor, čerstvé rohlíky z pekárny naproti a podobně. Za svítání se podařilo motor zprovoznit. Oba montéři se šťastně objímají a dav přihlížejících lidí nadšeně tleská. Dav se skládal z velké části z lidí, kteří šli kolem ráno na vlak, vraceli se z hospod či byli prostě jen probuzeni neúuspěšnými startovacími pokusy. Vyrážíme. Cesta je zpestřovaná dvěmi základními věcmi - za prvé, Koblih propadá zničeho nic dávivým záchvatům smíchu a vykřikuje z okýnka na lidi na chodníku "Jak jeli Drakoušek s Rin-Tin-Tinkem na dovolenou". Zjevně se nemůže smířit s tím, že naše automobily mají jména. Za druhé - Náčelník se řítí po silnicích svým děsivým stylem, který mimo jiné vychází i z myšlenky, že pokud pojede uprostřed silnice, má to v případě nehody na obě dvě strany stejně daleko. S děsem v očích ho s Koblihem z našeho auta pozorujeme, jak se vyhýbá prtojedoucím vozidlům a kánoe na jeho střeše se zlověstně kývá ze strany na stranu. Do Vyššího brodu jsme dorazili rozděleni - Koblih a já asi o hodinu dříve. Vyložili jsme lodě, spakovali vůz a čekali. Náčelník s Maťou se dostavili v rozjařené náladě a my pochopii, že Náčelník ji prostě unesl do Krumlova a ukazoval jí město. Na břehu je nějaký podnikavec a vybírá peníze za spuštění lodí na vodu. Chceme ho s Koblihem zmlátit, ale Náčelník nám to rozmlouvá. Koblih i Náčelník jsou na vodě poprvé, Maťa naopak nedělá, kromě spánku a nutných přesunů, nic jiného, než že někde driftuje na kajaku. Já se tvářím shovívavě, protože obě situace jsou mi cizí. Každopádně, Koblih je pověřen hlídáním lodí, Maťa opatřením potravin a Náčelník a já odvážíme obě vozidla na Rožmberk. Cestou zpět stopujeme i s pádly, abychom řidičům aut s loděmi na střeše, kterých jezdí kolem spousty, naznačili, že jsme také vodáci. Ani trochu nám to nepomohlo. Zbytek party čeká na trase. Dále už jen střípkovitě, protože nemám paměť jako slon. Střípkovitě Na Rožmberku jsem si znepřátelil na několik let Lucinku svými nevhodnými řečmi a ona naopak mě svými nevhodnými rakcemi. V takto nastolené shodě jsme se přestali mít rádi. Zabi se tomu jen směje. Netrvá však dlouho a doplácí na svoji chorobnou touhu neustále se se mnou vsázet. Poslední kapkou bylo houpání na provaze v jednom z malebných zákrutů kdesi před Krumlovem. Lucinka mu dala striktně na vybranou - buď já, nebo ona. Od té doby jsme se vsázeli tajně, nejlépe v noci. Vztahovými problémy v kolektivu však zdaleka netrpím sám, ještě hůře je na tom Náčelník, který se snaží zapůsobit na Maťu, ale všechno jeho snažení se míjí účinkem, neb jedinými jejími zájmy je loď, potažmo lodě na jakýkoliv způsob. A tak zatímco se všemi lidmi, které potkáváme se nejen zná, ale i vesele a dlouho baví, Náčelníka si moc nevšímá. Pak je tu samozřejmě ještě Kachna, který podniká po nocích dlouhé joggingové výlety po širokém a dalekém okolí, flustrován skutečností, že se vesměs nemáme moc rádi. Předpokládal, že když svede dohromady partu cizích lidí, že se budu okamžitě objímat a svoje přátelství stvrzovat řezáním se do zápěstních tepen. Mášenka dorazila, když jsme byli v Krumlově. Vypůjčil jsem si od Náčelníka Drakouše a jel pro ni radostně na vlak do Českých Budějovic. Nechtěl jsem riskovat, že s Rin-Tin-Tinkem zůstanu někde mezi poli. Už bylo na čase, všichni okolo mě na někoho působí, někoho balí, s někým chodí (Hadžim dokázal v každém tábořišti ukecat jinou slepici) a já pořád nic. Chachá, říkal jsem si, teď to máte, protože Máša tu bude se mnou. Přejel jsem Budějovice o sedm kilometrů, než jsem se vzpamatoval. Než jsme se vrátili, vydali se všichni do kina na film Shakespeare in love. Nějakou dobu trvalo dementního pokladníka přesvědčit, aby nám prodal lístky i po začátku představení a změnil svůj postoj, že dovnitř po začátku představení nikdo nesmí. Večer byl trochu pokažen faktem, že jsme na střeše auta nechali peněženku se všemi penězi a ta odlétla neznámo kam hned po rozjezdu. Taktéž byl sehrán lítý volejbalový mač vyzyvatelem Kachnou a jeho týmem a mnou a mým týmem, ve kterém drtivě zvítězil Kachna. Vydžel se mi smát ještě dva dny. Porážku jsem mu mohl vrátit až v roce 2002 na Lužnici. Dále se Kachna věnoval dlouhým joggingovým výletům do širokého a dalekého okolí, neb byl flustrován našimi mezikmenovými vztahy. Myšlenka, že se budeme mít hned od začátku rádi se moc neujala. Koblížek utopil hodinky. Přibližně sto metrů pod Vyšším brodem mu sklouzky z ruky, čímž se náklady na jeho dovolenou zhruba o pět tisíc korun. Byly to drahé hodinky. Podle Koblížka budou ještě přibližně třicet let každé ráno v 5:30 pípat melodii "Když svatí pochodují." Víc už si bohužel nepamatuju ,ale pokud někdo něco víte, rád to sem přidám. zapsal Denny
Vyhledávám...