Deník

------------------------------------------------------------------------------------ Deník sepsal a v nekonečné naivitě Kachnovi poskytl Denny ------------------------------------------------------------------------------------ http://dennysak.blogspot.com/2010/02/2009-san-marino.html ------------------------------------------------------------------------------------ První den Grossglockner Úterý, 28. října 2009 Naše rychloexpedice se již od začátku nesla ve znamení svého prvotního organizátora - Kachny. Jednoduchý plán (prostě pojedeme do San Marina, vole), jednoznačné cíle (co nejvíc, debile, hlavně Pisu), organizační zajištění (sežeň auto) a přátelská atmosféra (bolí mě hlava, nemluvte na mě). Aha, málem bych zapomněl, taky s námi byla ONA. Start byl stanovený na úterý, v pět hodin ráno, což se kupodivu skoro na minutu přesně i podařilo, i když jsme kvůli tomu musel vstát ve tři, abych ty dva pitomce (Kachnu a Žáčka) mohl v půl páté vykopat z jejich pelechů u Kachny doma. Dokonce i ten batoh jsem odnesl. Za odměnu se nechali pozvat na Rozvadově k McDonaldovi. Cesta přes Německo byla standardně nudná až fádní, legrace začala u Rakouských hranic, kdy se ukázalo, že jedna ze dvou věcí, které měl zajisti Kachna zajištěná není. Neměli jsme reflexní vestu, přišla nás jen na 8 EUR na benzínce. Má telefonní navigace ukázala svoji dobrodružnou a levicově orientovanou povahu, neustále nás nabádala, ať sjedeme vlevo, v tunelu nám radila, ať se otočíme a několikrát nás zavedla do zapadlého údolí mimo dálnici, prohlédla si to tam a zase se vydala nazpátek. Doma se pak zpětně ukázalo, že si občas taky zapnula přístup na internet, takže mě to vyšlo na dalších cca.100 EUR vícenákladů. Grossglocner Hochalpenstrasse byla kouzelná, i když drahá (27 EUR), Kachna nám až skoro pod vrcholek Grossglockneru tvrdil, že to ještě není on, že tohle jsou jen nějaké bezvýznamné kopečky, ty pravé Alpy budou mnohem vyšší. Když se ukázalo, že kecá, simuloval bolest hlavy, vyčerpání a prasečí chřipku. V nočních hodinách jsme projeli Dolomity, já si koupil uzenou šunku a protože u Modemy už byla tak hustá mlha, že se dala nejenom krájet, ale i balit do celofánu, vyhlásil jsme stav nouze a šli jsme spát. ----------------------- Druhý den Passo delle Radici, Pisa, Voltera, San Gimignano Úterý, 29. října 2009 Na cestu jsme se vydali brzy ráno, aby nás místní vinaři nezmlátili, že jim spíme na zahradě. Mlha se skoro rozplynula, takže když jsme zabloudili za Mantovou cestou na Passo delle Radici, bylo to prokazatelně něčím jiným. Posádka se ukázala jako nesvéprávná - Kachna simuloval bezvědomí, Žáček zvrací. Oba byli zaskočení, že v horách jsou zatáčky. Oběd jsme si dali na Passo delle Radiči, zakouřili, popili a upadli do zdravého, opileckého spánku vyčerpaných řidičů (já). Naposled si pamatuju, že jsem mával z okýnka na nějaké Italy a pak mě vzbudili až v Lucce. Prohlédli jsme si ji jen zběžně z jedoucího vozu (to je to vopevnění, pitomci, tady zahni na Pisu) a jeli do dalšího města - do metropole na řece Arno, kde se věže staví jedině šikmě. Kachna si všechno vyfotil, chvíli šmíroval zoomem líbající se páry na druhé straně Náměstí zázraků (asi že je zázrak, že jim ta věž ještě nespadla), nakoupil magnetky a leporelka za asi 20 EUR a hnal nás sprintem k moři, naštěstí jsme ale znal cestu, takže jsme se skoro neztratili. V moři jsem se ale koupal jen já, ty dva měkejši tam nevlezli, Kachna simuloval rýmičku a Žáček simuloval potřebu se pak vysprchovat, ale když sprcha nejni, tak sprcha nejni... Ještě večer, už za tmy jsme se přesunuli do Voltery, celou si ji v klidu prošli, neb byla úplně prázdná a Kachan nás nahnal ještě do San Gimignana. To byla taky příjemně prázdné. Absolvoval jsem to v klidu jen proto, že ta města znám, už jsme v nich několikrát byl a tak jsem jen nasával novou atmosféru. Být tu poprvně, shodil bych ho z hradeb. Spali jsme před Sienou někomu na zahradě, kolem nás vyli vlci. ------------------------ Třetí den Siena a Florencie Úterý, 30. října 2009 Ranní přesun do Sieny byl pastí - do Sieny se zajet z dálnice dalo, ven už ne. Dali jsem si mléko, já tunu zmrzliny, protáhnul jsem ty dva po uličkách a přes Pallazo di Campu a Duomo, všichni byli spokojení, parkovali jsem před fitkem dole u městké brány, nezmlátili nás, jen nám zatarasili cestu autem a museli jsme čekat, až skončila hodina aerobiku pro seniorky. Jedna seniorka nám pak hrozila na rozloučenou. Florencie byla kupodivu stále ještě plná lidí, chvíli jsme bloudili, ale nakonec jsme našli řeku a podél ní šli k Mostu Zlatníků (kýč a hnus plnej lidí), k radnici (boží socha koně nad hlavou, David má malýho famfulína), k dómu (je narvanej mezi domy, takže zblízka je to prostě jen bílá vysoká zeď) a ke zlatým dveřím (prostě dveře, co se lesknout a všichni na ně čumí). Fuj, pořád se mě to město moc nelíbí. ----------------------- Čtvrtý den San Marino a Benátky a domů! Úterý, 28. října 2009 Většinu noci jsme se přesouvali přes Apeniny k San Marinu - cesta se klikatila tak, že bylo blbě už i mě, pak padla tma a cesta se začala stále zužovat, až skončil asfalt a my jeli nějakou kamzičí stezkou. Kupodivu jsme San Marino strefili, navigaci to myslím zachránilo život. Spali jsem na nějaké vinic, byla kosa jako prase. Ranní prohlídka San Marina se nám asi líbila z celé expedice nejvíc, protože město bylo tiché, prázdné a v krámu s chlastem na nás mluvili česky. Obešli jsme všechny čtyři hrady a kochali se do systosti. San Marino je moc pěkné místo, kde by se dalo žít. Kachna má závratě, abych nezapomněl. To jen do sbírky k tomu, že nemá orientační smysl. Teď mě napadá, proč zrovna s ním jezdím na hory? Přesun do Benátek jsme neprozřetelně svěřili opět navigaci, která se nám po 300 kilometrech odměnila radou "Nyní se naloďte na trajekt". Byl jsem velmi sprostý. Benátky jsem vynechal, odvezl jsem ty dva a počkal u továrny, mám už Benátek plný zuby. V noci jsme se dlouhou jízdou dopravili až domů, kde jsem konečně usnul v posteli. Howg.