Deník

6. 6. 2009 se na nádraží v Plzni schází 19 studentů prvních ročníků, kteří se rozhodli v dalším studiu pokračovat na oboru voda a doprava. Už třetím rokem tak odjíždíme do Vyššího Brodu a chystáme se ke splouvání Vltavy. Nálada je všelijaká, zrovna tak jako počasí. Předpověď hlásila deště, bouřky a chladno. Ve Vyšším Brodě, v loděnici Ingetouru, na břehu řeky se nálada lepší. Svítí slunko a všichni přebalujeme do barelů. Odhodlání stoupá i s počtem projíždějících vodáků. I my se chystáme k odplutí. Letošní skupina studentů je rozličná. Na jedné straně „zkušení“ vodáci, na druhé naprostí nováčci. Ti platí okamžitě daň řece svým vodním křtem. Odhodlání dostává první šrám. „Ona je ta loď docela vratká.“ Zleva nasedají a doprava padají do chladných vln. Je to pro některé trochu šok, ale jakmile se usadí a podaří se jim odrazit od břehu, je už zase všechno v pořádku a nálada stoupá. První jez pod Vyšším Brodem přenášíme. I tak to trochu vypadá jako v hororovém filmu. Neumíme nasednout do lodě. A tak padáme opakovaně do vody. Pod jezem teče dost prudce a je tu spousta kamenů. Máme otlučené nohy a stále jen vyléváme vodu z lodi. Ještě jsme se moc nesvezli. Konečně jsme všichni na řece. Je docela hezké počasí, mezi mráčky prosvěcuje sluníčko. Když se blížíme k Herbertovu, už se nám všem daří udržet nejen stabilitu, ale i směr jízdy. Jez nás prověří. Jeho splutí řešíme z břehu. Vlastní propust není těžká, ale kamenné pole pod jezem je zrádné. Chce to kličkovat. Tak snad jsou všichni teoreticky připraveni. Většině se to daří a projíždějí bez ztráty „kytičky“. Jen naši plaváčci opět plavou. Už však nemají zlost a berou to s humorem. Cesta k Rožumberku probíhá v pohodě. Jen ta stále černější mračna se přibližují nad naše hlavy. Ve městě nás čeká ještě jedna propust. Téměř všem se daří. To už začíná pršet, a tak poslední kilometr k tábořišti pádlujeme jako o život. Než se stačíme vylodit, prší hustě. Co naplat. Stavíme stany za deště a všechno máme mokré. Snad to usušíme. Hledáme dřevo na oheň. I to je mokré, ale kupodivu hoří. Jenže déšť je silnější a my musíme hledat útočiště v restauraci. Celou noc prší a je velmi chladno. Ráno se nikomu nechce ven. „Devátá“ rozhodne. Začíná svítit sluníčko. Sušíme, co se dá. Máme dost času, čekáme, až se k nám připojí pan učitel Vašek Turek. V poledne je nádherně, a tak už v plném počtu vyrážíme na vodu. Trochu nás vyděsí dlouhá sportovní propust ve Větřní a pak ještě klasická „šlajsna“ pod Papouščí skálou. V jejím ústí je poměrně velký kámen, musíme ho minout. Je typické nedělní odpoledne. Skálu zdolávají horolezci, v restauraci odpočívají výletníci a řekou plují vodáci. Sjíždíme, i když se někteří nedobrovolně koupou a vylévají vodu. Naši plaváčci si zapisují další a další neúspěšné pokusy, ale jsou naprosto spokojeni. Kotvíme na předměstí Českého Krumlova. Postavíme stany a jdeme do města. Najednou se úplně setmí a přižene se silná bouřka s přívaly dešťové vody. S povzdechem konstatujeme, že máme opět všechno mokré. V noci už neprší a trochu se oteplilo. Dopoledne sušíme a jdeme si pohrát na vodu. Zkoušíme různé záběry, cvičíme stabilitu a soutěžíme v družstvech i jednotlivě. Při „vodní házené“ nakonec všichni končí ve vodě. V poledne se vydáme na sjíždění dalších krumlovských jezů. Hned ten první, „rechle“ v Novém Spolí, nás trochu vyděsí. Splouvají skoro všichni. Jen děvčata to v peřejce pod jezem nezvládla. Visí ve vodě a hrubém kamení a vůbec to nevypadá moc dobře. Chlapi spěchají okamžitě na pomoc. Nedopadlo to tak hrozně, jak to původně vypadalo. Odnesl to výron v kotníku a několik modřin. A možná trochu šok. Děvčata jsou statečná a chtějí pokračovat v plavbě. Následný jez „U liry“ raději přetahují. Zážitek je ještě příliš čerstvý. Ostatní sjíždějí. Koupajících se pod jezem není mnoho. Naši mužští vyučující si neodpustí trochu zábavy ve vlnách pod jezem. Najdou se i odvážlivci a zkoušejí to také. Bez zkušeností to není tak lehké, jak to vypadá. Končí ve vodě, ale jsou šťastní. Vylijeme vodu a pokračujeme dál. Další krumlovský jez pod hotelem má sportovní retardérku. Tady ochutnají vodní vlnu jen naši plaváčci. Přesto jsme všichni překvapeni. Úzkou propustí projíždí i výletní prám s německými turisty. My se už těšíme na Jelení lávku. Tam se vyřádíme. Ale ouha. Řečiště se prohlubuje, všude bariéry kamení a písku, zemní stroje, nájezdy a sjezdy. Šlajsna pod zámkem je bohužel upravena pro sjíždění onoho turistického prámu. Žádný skok, jen nakloněná rovina bez dolní vlny, bez kamenů. Prostě nic zajímavého pro vodáky. Tady opravdu sjíždíme všichni. Opouštíme Krumlov trochu zklamaní. Náladu nám zvedá krásné počasí, sluníčko, nádherná, lidskou rukou nedotčená příroda a střídající se peřeje. Řeku lemují kvetoucí vodní kosatce. Před Zlatou Korunou si projedeme ještě jednou propustí. Už jsme „zkušení“ vodáci. Automaticky stavíme stany a sušíme věci. Zázemí kempu poskytuje hojnost služeb, které bez studu využíváme. Už nám ta civilizace trochu chybí. Večer si pochutnáváme na pizze, ale radost z pěkně prožitého dne kazí zase déšť. Všechno máme opět mokré. Co se dá dělat. Ráno vyrážíme na poslední úsek. Po slabé hodince v peřejkách zastavujeme na vyhlášené pšeničné placky. Všichni chceme ochutnat slanou i sladkou variantu. Jen ta fronta trochu odrazuje. Slunce pálí. Máme spálená záda. Řeka se stává pomalou, mizí peřejky, objevují se chaty a domy. Nedotčená příroda za námi a jsme zase mezi lidmi. Poslední „protržený“ jez si chataři upravili. Tvoří se pod ním krásný pravidelný vodní válec. Neodoláme a najíždíme do vln. Je to úžasný zážitek. Pak už nezbývá než rychle spěchat k cíli naší cesty, do Boršova n/Vltavou. V cestě stojí ještě malá elektrárna. Přenášíme lodě i zavazadla a pádlujeme, jak nejrychleji umíme. Čas odjezdu našeho vlaku se blíží rychleji, než bychom všichni chtěli. Rychle přebalujeme svoje mokré věci, vracíme zapůjčený materiál a běžíme na nádraží. Nestačíme ani rekapitulovat. Snad jen, že plaváčci nakonec plavali 21 krát. Všichni jsme spokojeni a plni zážitků. Lokálka nás přiváží do Českých Budějovic. Tady se uvelebíme v rychlíku do Plzně. Slunce pálí do vagónu, téměř všichni pospáváme. Z rozjímání nás vyruší až průvodčí. Na trati je výluka. Všichni musíme do náhradních autobusů. Moc se to nelíbí ani nám, ani civilním spolucestujícím. Přesto šťastně dojíždíme na nádraží, kde naše pouť před 4 dny začala. Byl to hezký výlet, určitě se tam zase příští rok vrátíme. Tak Vltavo, AHOJ. Hanka