Deník

V pátek 10. 12. 2010 jsme se všichni úspěšně sešli na Hlavním vlakovém nádraží v Plzni. Tedy nás osm nejstatečnějších z Kurzu přežití. Vyráželo se na víkendový výlet na běžky, který probíhal na „horské“ chatě blízko Dešenic. Někteří hladoví jedinci si šli na poslední chvíli shánět svačinu na sobotní velký výlet na běžkách, jiní hlídali minimálně stokilové krosny narvané co nejteplejším oblečením. Když dorazil i poslední opozdilec, rychle jsme běželi do vlaku, který měl o minutu a půl později vyjíždět. Ve vlaku bylo tak plno, že jsme se rozprostřeli po celém vlaku a v podstatě se viděli až v Klatovech, kde jsme přesedali a opět se pro velký počet cestujících rozdělili. Jediná slečna tohoto seskupení konečně zjistila, jak fungují elektrické záchody, kde je vše na tlačítka a na dlouho dobu si tak užila civilizované toalety. V Dešenicích jsme byli z tohoto moderního vláčku vyhozeni a museli jsme chtě nechtě vyrazit na dlouhou a strastiplnou cestu k chatě. Samozřejmě po tmě, jinak by se tento předmět nemohl jmenovat Kurz přežití. Chata byla okolo tří kilometrů daleko, i když tomu nikdo z nás nevěřil. Po hodinu a půl dlouhém, i když to tak nikomu nepřišlo, úmorném plahočení se sněhem, lesem, na běžkách, jsme konečně překvapivě u některých jedinců se slzami v očích dorazili k chatě. Poté co jsme sundali skrz naskrz propocené oblečení, postavili si své stany a dva hlavní tábornici se vytratili naproti poslednímu spolužákovi, pokoušeli jsme se rozdělat oheň. Šlo to zprvu velice těžko, ale nakonec to silní hoši zvládli a po návratu zbývajících osadníků jsme si mohli v klidu opéci buřty, při neustálém ujišťování Honzy že má citron. Po večeři jsme si šli zalézt do stanů. Že by tam bylo teplo se říct nedalo, ale někteří jedinci, kteří měli velice dobré ruské vybavení, se oproti jiným vyspali opravdu dobře. Po zpola probděné noci jsme se dočkali rána a tím pádem i vydatné snídaně v podobě vánočky a čaje (bez citronu). Neměli jsme mnoho času, jelikož nám ve třičtvrtě na deset jel vlak, proto jsme uklidili to nejnutnější a vyrazili směr vlak. Při nudném čekání na vlak směr Špičák si mužné pohlaví vymyslelo duchaplnou zábavu strefovat se sněhovými koulemi do všeho, co je napadne. Nejvíce se předvedl Zdeněk, který se trefil do lampy. Bohužel nám tuto zábavu překazil vlak tak jsme nastoupili a nechali se odvést na Špičák. Kde si schopní jedinci navoskovali běžky a mohli jsme vyrazit. U mapy jsme zjistili, že nás čeká příjemných několik kilometrů stoupání. Ne všichni to zvládli. Na vrchol Pancíře na běžkách dorazili pouze tři nejzdatnější. Kteří záhy nemile zjistili, že tolik vytoužená hospůdka je zavřená. Aby toho příjemného bylo ještě méně, foukal příjemný osvěžující větřík a kolem nás pobíhali řvoucí kočky. Po lehkém obědě se usoudilo, že nejlepší by bylo vyrazit směr Prenet. Před sebou jsme měli ale nemilé klesání, což mnoho zavinilo, že většina byla k nerozeznání od sněhuláků. Když dorazil i poslední článek něžného pohlaví se slovy: „Nechápu, jak ňákej idiot vymyslel takovouhle pí*****u jako běžky“, jsme mohli všichni směle vyrazit dál. Což ovšem jediné dámě tohoto seskupení moc dobře nešlo. Běžky lítali všude možně a Tomáš je sbíral, kde se dalo. Při jednom z posledních pokusů si při velmi nevhodných výrazech zavinila jizvu na tváři. Zhruba o hodinu déle než všichni ostatní dorazila konečně do hospůdky Prenet, kde se již všichni posilňovali. Když se začalo stmívat, usoudilo se, že by možná bylo dobrý vyrazit směrem na chatu. Což, jak jsme as o půl hodiny déle zjistili, mělo háček. Nevěděli jsme kudy. Taktem bloudili v lese a všem nám bylo čím dál jasnější, proč se tento předmět jmenuje kurz přežití. Brodili jsme se bahnem, potokem, sněhem. Po nesnesitelném bloudění v lese bez baterky jsme nalezli cestu. Ovšem tato cesta vedla do úplně jiné vesnice, než bylo třeba. Naštěstí se ukázalo, že zase tak daleko nejsme (přišlo mi to jako aspoň 10 kilometrů). Asi po dalších dvou hodinách a ujišťování, že už tam budeme, nebo dokonce že už tam jsme, jsme dorazili do cíle. Byla nám slíbena sauna, která se okamžitě začala připravovat. Překvapivě jsme byli všichni vyhladovělí, tak se začala připravovat i večeře. Po marném roztápění kamínek se vzal benzínový vařič a luxusní sekaná se osmažila na něm. S plnými bříšky jsme se vydali do mezitím rozehřáté sauny. Měli jsme trochu problémy se tam směstnat, ale nakonec se nám to povedlo. Dokonce jsme dostali šanci i doplnit vitamíny, jelikož jsme sebou měli síťku plnou pomerančů. Ten kdo se dostatečně napařil, měl před sebou asi nejnepříjemnější úkol dne, vrhnout se ve vaně plný ledové vody. Ale všichni se přemohli a zvládli to. Některým se to tak zalíbilo, že se čvachtali víc než měli. Po dostatečném zahřátí jsme se postupně začali ukládat na kutě. Tentokrát do příjemně vyhřátého pokoje nad saunou. Překvapivě se nikomu nechtělo z teplého spacáku ráno vylézat. Jenže čas byl neúprosný a my se museli pustit do balení a uklízení. Když bylo hotovo, přišel čas na jídlo. Po vydatné snídani jsme se po skupinkách vydali na vlak. Opět se něžné pohlaví této skupiny přesvědčilo o názvu předmětu, když zdolávalo krkolomné schody v prudkém svahu vedoucí na koleje. Tento výlet byl u konce. A my všichni unaveně leč smutně museli nasednout do vlaku směr Plzeň. S radostí jsme si řekli, že jsme přežili a všichni se moc těšíme na další výlet. Míša