Deník

Jak už v předchozím deníku napsal Denny, kolikrát (pokaždé) se stane, že nikdo cestou nepíše deník a tak je tento sepisován se spožděním, kolikrát i několika let. Autor tohoto textu je tak na jednu stranu odkázán jen na svou chatrnou paměť na stranu druhou je text obohacen fantazií. Jinak tomu bude ale v tomto deník. Je sice pravdou, že jej sepisuji až s odstupem tří let a mám také chatrnou paměť avšak na rozdíl od Dennyho mám nulovou fantazii a tak nebudu tento zápis ničit nesmyslnými výmysli. Sázava, kterou jsme seli začátkem července roku 2000 to totiž nemá zapotřebí. Takže stroze. Den první, prší - příjezd Vyrážíme v časných ranních hodinách ve složení: David, Janička, Kachna, Koblih a Hadžim směr Plzeň, kde se k nám má přidat ještě Lucie. Zbytek známých tváří necháváme roztroušen po světě (Denny a Danča tou dobou v Rumunsku slézají skály, Maťa v Norsku skáče s kanoí z vodopádů, Náčelník je nejspíš zaměstnán novou rodinou a Zázvi v nemocnici se slepim střevem). Hnací silou naší výpravy jsou vyzkoušené, osvědčené a lety prověřené vozy Lada a Datchia. V plzni na Lochotíně tankujeme -> víčko od nádrže zůstává ležet na haupně našeho rodinného pokladu VAZ. Naštěstí se tam ale udrží po následující tři kilometry zběsilé jízdy Plzní až k Lucii před barák a tak je první nebezpečí zažehnáno. Nakládáme Lucii a pádíme k neumětelům, teda chci říci do Havlíčkova Brodu..... Do Havlíčkova Brodu dorážíme po sedmi hodinách zběsilé jízdy, 100 kilometrech bloudění a několika dopravních přestupcích.V Havlíčkově Brodě ale na tom nejsme o moc líp. Nevím kudy kam a tak kroužím po místním kruhovém objezdu přičemž při každém kolečku nedám zhruba třikrát přednost čímž způsobuji mírný chaos a nutím tak asi dvě desítky motoristů šahnout na klakson. Naštěstí po pátém kolečku nacházím ten správný víjezd a opouštím spirálu smrti. Parkujeme přímo u řeky, kde se mi podařilo při couvání utrhnout zcela novej vejfuk. Sundaváme lodě a zkoumáme kterým směrem, že to ta řeka teče. Nakládáme lodě a přes kruháč, kde ještě pořád troubí řidiči odjíždíme kousek za město, sundaváme lodě dvě hodiny spravujeme vejfuk a okolo osmé konečně vyplouváme, aby sme po necelé hodině přistáli na pastvině plné ovcí a uložili se k našemu prvnímu spánku pod hvězdami. Den druhý, prší - Stvořidla Ráno nás budí cinkání zvonců. V rychlosti snídáme, balíme a vyplouváme vstříct perějím Stvořidla. Nutno podotkout, že toho léta vypadala Sázava jako každého léta (teda kromě léta 2002) tedy 30cm pod stav. Na jez před začátkem Stvořidel připlouváme po poledni, snášíme pod něj lodě a střemhlav se vrháme do peřejí. Řeknu vám tyhle peřeje to je teda něco, ještě že bylo tak málo vody a my mohli lodě ty čtyři kiláčky i s bagáží pohodlně nést korytem, protože jinak by nás tu byla možná půlka. I tak to ale byla pěkná dřina kterou trumfnul až o dva roky později nekonečnej desetihodinovej maraton ve zdolávání kmenů na Staré řece. Do kempu dorážíme večer, pár otrlých vodáků, kteří se rozhodli jet už z tohohle kempu si běží nevěřícně prohlídnout naše lodě a nechápavě kroutí hlavami. Rozděláváme oheň a Koblih odchází do hospody. Po chvilce mě nějak chytá depka a tak se jdem s Davidem projí dvacet kiláčků proti proudu pro auto. V deset jsme asi ve třetině cesty (kousek před Světlou nad Sázavou).Je tma, začíná pršet a my začínáme stopovat. Beznadějně. Ve třičtvrtě na jedenást to vzdáváme a vracíme se. Po dvaceti minutách chůze ničím Davidovo pantofle a tak zbytek cesty kráčím trním, kamením a střepy bos. Do kempu jsme se dopotáceli kolem jedný. Den třetí,prší - Ještě jednou pro auto Třetího dne jsme se rozhodli, že co jsme s Davidem včera nezvládli zvládneme dneska všichni. Znovu jdeme pěšky podel Stvořidel a já cestou ukazuju zakrvácené kamení. Po hodince chůze se dostáváme znovu na silnici, kde jsmevčera neúspěšně stopovali, rozdělujeme se do dvojic a začínáme znovu stopovat. Postupně se nám to všem daří a tak jsme v poledne u aut. Nakupujeme provijant a jedem zpátky. Mam depku a tak celou cestu řídim jako šílenej. Vzadu na sedadle sedí Lucie (která je příčinou depresí) a Hadžim. Cestou si povídají, postupem doby ale jejich hovor utichá a když vystupujeme v kempu celí zelení odbíhají na WC. Večer rozděláváme oheň, Koblih odchází do hospody a David se chápe kytary. Den čtvrtý, dopoledne prší - Koblihův výlet Koblih se vrací ráno a oznamuje nám, že dneska nikam nejede. Využívám toho a dávám mu klíčky od jednoho auta a vysvětluju mu kam ho má odvést. Balíme a vyplouváme, máme před sebou totiž třicet kilometrů a tak to chcem mít už za sebou. Do oběda nám cesta utíkala docela rychle, ale po obědě se nějak vyčasilo, mraky se protrhali a sluníčko začalo poprvně za ty čtyři dny svítit. Naše morálká klesá, soulodíme, ohříváme prokřehlé údy a jinak se flákáme. Okolo šesté začíná konečně pršet a tak se znovu chápeme pádel a vyrážíme na zbylích patnáct kiláčků. Do kempu připlouváme v půl desáté a začínáme hledat Kobliha s věcmi (nemáme sebou vůbec nic). Protože se nám Kobliha nepodařilo nalézt volámemu. Sláva sedí kousek od kempu v hospodě. Jen prej místo řeky je tam nějaká strouha. S klidem se ptám Kobliha kde je když ne ve Zruči nad Sázavou a on na to s klidem že ve Žďáru nad Sázavou (100 km proti proudu). Instruujem Kobliha kudy k nám, sesedáme se do hloučku a dýcháme na sebe. Kolem půlnoci zvoní telefon a vněm Koblihův hlas vysvětluje, že už je tu, že je kousek od kempu a že jenom trošku zapad. Vyrážíme Koblihovi naprati.... Teda takhle zapadlé auto jsem viděl jen jednou a to v reklamě na Eurotel supersaund (jak visí z toho mostu a říká "Miláčku nic se mi nestalo."). No prostě koblih vysel třetinou auta ve vzduchu a pod ním sráz. Obestoupili jsme tedy auto, zabrali a vynesli ho zpět na silnici. Den pátý, zataženo - hospoda Po včerejším vyčerpávajícím dni jsme se rozhodli zůstat ještě jeden den na místě. Bohužel to nebyl nejlepší nápad. Nicnedělání je živnou půdou pro rozmrzelost a hádky a tak aby jsme vše zažehnali vydali jsme se večer do hospody. Toho dne jsem měl velkou depresi a rozhodl jsem se s ní zkoncovat (myšlenka: deprese - nelíbí se mi na světě jsem smutnej a nešťastnej -> musím docílit toho aby se mi na světě líbilo -> ožeru se aby mi bylo blbě a až vystřízlivim a bude mi zase dobře budu štastnej že je mi dobře). Nechal jsem si radit od Davida a Hadžima co mam pít (protože jsem do tý doby nevipil víc než jedno pivo) a pil. Svou kalbu jsem zahájil dvanáctkou, na to třikrát citrus, pak vodka, trochu vína, bejlis a vodka. Když přede mnou stanula další vodka začala se mnou vést moje milovaná sestřička vysoce filozofickou debatu. Normálně s ní dokážu držet krok ale v tomhle stavu jsem nedokázal udržet v hlavě ani její otázku (PROČ?) a tak jsem se snažil koncetrovat. Této chvilky využil David a kopnul do sebe dvě právě přinesené vodky (David tvrdil, že si tu nebudu ožírat držku sám a tak pil všechno se mnou). Zaostřil jsem na sestru pak na číšníka a zaplatil. Cestou do kempu se sestra neustále hloupě vyptávala PROČ (asi jí tě jejích šest vodek taky neudělalo dobře) a já se snažil odpovídat. No a jak sem se pořád snažil přemejšlet tak sem nějak vystřízlivěl. Vyhnal jsem Kobliha z hospody v kempu a znechucen šel spát. Den šestý, odpoledne prší - Zázviho příjezd Ráno mě probudilo slunce. Celkem bez námahy jsem vstal a začal se rozhlížet po tábořišti. Všichni byli ještě ve stanech, všichni až na Davida... toho jsem ale po chvíli zahlédl, kterak se vrací z lesa, kam si v noci skočil ulevit (a kde ho asi pře hoďkou viděl Hadžim ležet). Toho dne měl přijet Zázvi, kterýho to v nemocnici přestalo bavit a tak zdrhnul a tak jsme nikam nechvátali. Zázvi dorazil před obědem a oznámil Lucce, že jedou na výlet. Vzal jsem si tedy Honzíka stranou a oznámil jsem mu že v tom případě převezou Datchii a vrátí se ještě pro Ladu. Zázvi přikývl. Byl jsem překvapenej jak rychle souhlasil, ale pak se vše vysvětlilo - Koblih, který se zrovna vracel z hospody vodu opět sabotoval a druhé auto pomohl zázvimu převést. Auta i s věcmi zmizela a mi se vydali na další třicítku. Počasí nám docela přálo a my se mohli krásně flákat. No jo ale nebyla by to Sázava roku 2000 aby kolem páté nezačalo pršet a kolem osmé, kdy nám chybělo ještě asi deset kiláčků nezačali lítat blesky. Bojovali jsme s živli seč nám síli stačili (jeden jez jsme jeli dokonce potmě - vždycky když hladinu osvítil blesk sjela loď) a kolem jedenácté jsme se doplácali do kempu, kde Zázvi, Lucka a Koblih seděli v hospodě, čekali až přijedem, pak zalezli do svýho stanu a pozorovali jak kolem půlnoci za prudkýho lijáku stavíme ty naše. Den sedmý, polojasno - výlet Toho dne jsem rozhodl, že po řece nepojedem. Cesta kterou by sme museli urazit byla šestatřicet kiláků dlouhý volej a tak mě napadlo, že lodě převezem a den na to si sjedem peřej Krhanice a pofrčíme domů. Můj námpad byl téměř jednomyslně schválen, sabotoval ho jenom Koblih, kterej se rozhod, že se projede v lodi a spacifikoval Hadžima. Oba se pak rozhodli, že mi jako ukážou jak rychle se dá ujet 36 kiláků a vyjeli. Po deseti metrech převrátili loď, ale pak už pokračovali veselé dál. I my jsme se vydali na cestu a celé odpoledne marně hledali místo na koupání. V podvečer jsme dorazili do smluveného kempu, koupili si otýpku dřeva za 50 Kč a čekali na Hadžima s Koblihem. Čekali jsme deset minut a jmenovaná dvojce dorazila. Oba s úsměvem na tváři vystoupili, skryli mozoli, z kterých jim tekla krev, řekli že to nic nebylo a vyrazili do hospody, kde zkolabovali. Den osmý, zataženo - Krhanice Poslední den jsme sjeli peřej Krhanice a protože se nic, ale vůbec nic nestalo, jeli sme domů. zapsal Kachna